Období vzdoru aneb jedna technika, která vám může pomoci

Také se domníváte, že nic jako období vzdoru neexistuje? Ale pak si, při pohledu na svého vzteklého dvouleťáka, nejste tak úplně jistá?

V dnešní respektující výchově není pro období vzdoru místo. Pokud jste na své dítě maximálně naladěná, zastáváte partnerský přístup ve výchově a máte pod kontrolou své emoce i pocity svého dítěte, váš potomek nebude mít potřebu se vymezovat a období vzdoru vás jisto jistě mine.

Ale co když ne. Co když je to naprosto normální a přirozená fáze života každého dítěte a jde jen o to, jak se s tímto důležitým mezníkem popasovat.

Jak to vidím já…

Nejdřív jsme jedno. Jedno tělo. Vaše dítě roste uvnitř vaší dělohy a vy se na něj dokážete naladit. Mluvíte s ním. Posíláte mu lásku a energii. Po narození se tato vazba upevní. Po porodu, už vám miminko nikdo neodnáší, je od první chvíle s vámi. Pojem kontaktní rodičovství není novinkou. Mnozí z vás, tak jako já, s dítětem spíte v jedné posteli, nosíte ho na svém těle a neomezeně ho kojíte podle jeho potřeb. Propojení je dokonalé. Víte přesně co vaše dítě potřebuje, jakou má náladu, co se mu líbí.

Jenže takhle to nejde donekonečna. Dřív nebo později přijde moment, kdy se dítě musí trochu trhnout. Začíná objevovat svět kolem sebe a vše ho zajímá. Už mu jen máma nestačí. A čím víc roste, tím víc je ta potřeba svobody větší. Jenže mu máma stojí v cestě. Hlídá ho a chytá. Drží ho za ruku a neustále něco opakuje.

Najednou jsou mu dva roky.

A než se otočíme z našeho voňavého miminka je neustále upatlané batole. A ještě má svoji hlavu. A tady přichází ten kámen úrazu. Už je to jeho hlava, ne ta naše. Už to není to ležící miminko, které má pár základních potřeb. Roste z něj opravdová osobnost, což mu občas dá pěkně zabrat. I nám. Najednou děťátko leze po výškách, skáče, utíká, ujíždí, strká prsty do zásuvek, páčí čudlíky, vše rozhazuje a vyhazuje, trhá a rozbíjí. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Však to znáte 😉

Napojení se vytrácí.

Dítko začíná mluvit, všemu rozumí a začíná opakovat první slova. Svojí řečí se s vámi perfektně domluví. A my začínáme polevovat v napojení. Už nejsme na své dítě tak dokonale napojené, tak jako před několika měsíci. Předpokládáme, že nám řekne co potřebuje. Přestáváme číst mezi řádky a začíná docházet k čím dál častějšímu nedorozumění.

Dítě něco chce, my nevíme co. Dochází nám trpělivost a dítě řve. Křik a pláč je totiž zaručený způsob, jak VŽDY upoutat naši pozornost.

Začínáme s výchovou.

Další úskalí tohoto období je, že začínáme dítě vychovávat. Jak už jsem se zmínila, dítě už jen neleží, ale začíná prozkoumávat svět. V našich očích to může často působit tak, že dělá život ohrožující věci, neposlouchá, zlobí, ubližuje všem okolo, vše ničí a nemá pud sebezáchovy. A my umíráme strachem. A tak začneme s výchovou. Nejdřív hezky po dobrém. Předpokládám, že už dávno víte, že neustálé opakování slovíčka NE je cestou do pekel. Takže se mu obratně vyhýbáte a vše vysvětlujete. A mluvíte a mluvíte. A ono to funguje. Dítě je tvor velice chápavý a inteligentní. Jenže mluvíte moc.

Úplně to chápu, také mluvím moc. Nemůžu si pomoct. Je pro mě těžké, je prostě nechat být. A moc dobře vím, že to funguje nejlépe. Snažím se ze všech sil, abych nechala děti prostě na pokoji. Pokud samozřejmě nejde o život.

[content id=720][/content]

Všechny tyto změny se projeví v chovaní našeho dítěte. A na našem samozřejmě také. Musíme se vyrovnat s tím, jak rychle nám díte roste. Že už není plně pod naší kontrolou. Musíme začít brát ohledy na jeho potřeby a denní rytmus. Už to přestává být tak pohodlné. Navíc přichází i povinnosti. Snažíme se naučit dítě na nočník a zbavit ho plen. Pokud ještě kojíte, právě v této době, už vás to fakt moc nebaví. Učíte dítě, aby se samo  najedlo. Čistíte pravidelně zuby a stříháte nehty. Myjete hlavu a češete vlásky. Taky smrkáte. Ve všech ohledech vedete dítě k samostatnosti.

Tlak okolí.

A vše je podpořeno tlakem okolí. Rodina, přátelé, známí. Jste v nelehké situaci. Jste bombardovány otázkami ohledně plen, (ne)mluvení, stálého kojení, špatného spaní a také mamánství. Už toho máte dost. Pořád něco někomu vysvětlujete a už vás to fakt nebaví. A možná si to, až tak moc nepřipouštíte, děláte si to po svém a každý si může trhnout nohou. Ale někde uvnitř, ve skrytu duše vám to vadí. Chcete být dobrá máma. Chcete být skvělá máma, ta nejlepší a chcete, aby to viděli i ostatní.

Nechcete se trápit s tím, že vaše dítě má ještě plenky, nikdo kromě vás mu nerozumí a plácá děti na pískovišti lopatkou. Navíc jste už dva roky pořádně nespala a nikde nebyla. To vše způsobuje opravdu velký tlak. A ten se pochopitelně přenáší i na dítě. Najednou má nevrlou mámu, která po něm pořád něco chce. Musí se poslouchat, uklízet hračky a sedět na nočníku, až je otlačenej zadek.  Taky začínají růst poslední stoličky a to pekelně bolí. A těch věcí okolo je tolik, až je občas zmatek v hlavičce. A také přichází spoustu nových pocitů. Už to není jen o jídle, teplu a mámině náruči. Dokonce se občas stane, že máma zvýší hlas a táta plácne přes ruku.

[content id=697][/content]

Jak z toho ven?

Pokud máte doma dvouleťáka nejspíš teď přikyvujete hlavou. Období vzdoru je období, kdy vzdorujeme všichni. My i dítě. Je to období, jako každé jiné. Pomíjivé! Za chvíli přejde. A je jen na nás, jak s ním naložíme. Mám pro vás pár tipů, jak to zmáknout s lehkostí a klidem. Na obou stranách. Moc dobře totiž vím, jaké to je. Vím přesně, jak se teď cítíte. Jak vás to ubíjí.

Mám za sebou jedno období vzdoru, které bylo opravdu výživné. Barborka nám dávala pěkně zabrat a dokopala nás ke změně názorů na výchovu a na celkový přístup k dítěti. Dá se říct, že nám dala pořádnou lekci a díky tomu jsme začali dělat vše jinak a lépe. Navíc je to hodně emotivní blíženka, takže si s ní užíváme své. Mohla jsem tedy načerpat mnoho zkušeností a vyzkoušet kde co.

Letos v srpnu oslavil druhé narozeniny Martínek. Takže se právě nacházím uprostřed svého druhého období vzdoru. Mám tedy naprosto čerstvé zkušenosti a poznatky, jak to vše přežít bez šrámů na duši. 

Buď v klidu!

Já vím, to se lehko řekne, ale hůř udělá. Jenže to je první a klíčový krok k úspěchu. Pokud není v pohodě máma, nebude ani dítě. Takže pokud chcete zvládnou období vzdoru v klidu, musíte začít u sebe.

Buďte na prvním místě!

Ať se vám to líbí nebo ne musíte být na prvním místě. Vše začíná u vás. Všechna nedorozumění, všechny scény, křik, pláč… Za vše může vaše rozpoložení. Dítě jen reaguje na okolnosti, které jste vy vytvořily. A chová se jako dítě. Protože je to dítě. A to je dobrá zpráva, protože to znamená, že veškerou moc vaši situaci změnit, dřímáte v rukou vy. Nemusíte měnit nikoho kolem sebe, stačí když budete pracovat samy na sobě a výsledky přijdou v cuku letu.

Ťukejte!

EFT vám pomůže dostat pod kontrolu vaše emoce. S jeho pomocí zvládnete stres, únavu, pocit nedostdobráctví, zoufalství či strach. Díky EFT budete stále v pohodě. Dobře naladěná a spokojená. Uplatníte ho i na tlak okolí. Hlavně si zachováte trpělivost. Pro začátek mrkněte na video návod, pokud už ho dávno nemáte 😉

 [content id=749][/content]

Obnovte napojení na své dítě. Tak jako tomu bylo před několika měsíci. Snažte se co nejvíce vciťovat do svého dítěte. Co cítí? Jak mu je? Co prožívá?

Chápu, že to může být často těžké. Obzvlášť, když po vás dítě něco chce a vy nevíte co. Buďte s ním vědomě. Poslouchejte co vám říká, pozorujte co dělá. Buďte s ním! Dělejte co vás baví.

Martínek je venkovní, aby byl v pohodě musí se vylítat venku. Naopak Barborka je radši uvnitř. I jako batole si radši hrála doma, tvořily jsme, modelovaly. Každé dítě je jiné, dělejte co ho baví a nenuďte ho dělat co nechce, jen proto, že vy si myslíte, že je to správné a že se to má.

Osekejte povinnosti a pravidla na minimum. Každý děláme denně milion věcí, které nejsou třeba. Děláme je jen proto, že se to dělat má. Že je to tak správně a my chceme být hodné holky a chceme dělat vše dobře. Rozlučte se s takovými limitujícími přesvědčeními. A pokud vám to nepůjde tak snadno, tak si na to zaťukejte! Stanovte jasná pravidla, přes která vlak nejede a to co vás nepálí, prostě nedělejte.

Já jsem takhle úplně vypustila jídlo u stolu. Jíme u televize. Vyhovuje nám to všem. Nemáme pevný denní režim. Uklízíme, když je třeba a je na to čas. Radši jedu s dětmi na výlet, než abych celou neděli uklízela. Nežehlím. A mnoho dalších zbytečností (pro mě zbytečností) jsem vypustila. Na druhou stranu trvám na čištění zubů, snídani, pobytu venku, poklizení pokojíčků před spaním.

S výchovou to máme zrovna tak. V první řadě jdeme příkladem! Nechci po dětech to, co sama nedělám.

Nenutím je zdravit a omlouvat se. Pokud to dítě nechce dělat samo od sebe, nemá to pro mě cenu. Respektuji jejich nálady. Martínek měl období, kdy nechtěl půjčovat hračky. Tak jsme k nám domů nikoho nezvali. Setkávali jsme se s jinými dětmi na neutrální půdě, kde mu to nedělalo problém nebo jsme chodili na procházky.

Minimalizujte prostředí, které vaše batole stresuje. Pokud nemá trpělivost na dlouhý nákup v obchoďáku, tak ho tam neberte. Nakupte rychle v sámošce. Pozorujte co vašemu dítěti nedělá dobře. Kdy se u něj nejčastěji objevují záchvaty vzteku a pracujte s tím. Možná nemá rádo cizí lidi, nebo hlučné lidi.

Martínek má třeba problém s jízdou autem. Tak jezdíme co nejméně. Když to jde, jedeme vlakem nebo autobusem.

Udělejte si čas samy na sebe. I pár minut stačí. Místo každodenního vytírání, jen vysajte a sedněte si na chvíli s knížkou. Pokuste se jednou za čas vyslat na procházku dítě jen s tatínkem a vy si chvíli odpočiňte. Dělejte co vás baví. U čeho odpočíváte. To je úkol asi nejtěžší! Ale je třeba to vzít zodpovědně 😉

A můj poslední tip je ten nejtěžší. Pracujte na sobě. Sledujte čím vás dítě nejvíc vytáčí. Co vám tak moc vadí. Proč trváte na tom a na tom? Kde se ozývají stíny minulosti? A postupně se jich zbavujte. Uděláte pro sebe a pro své dítě to nejlepší. Za mě je nejlepší a nejúčinnější cesta EFT. Funguje nejen na mámy, ale i na dětičky všeho věku!

[content id=727][/content]

Když to přeci jen propukne

Všechny výše uvedené rady jsou od toho, aby minimalizovaly výbuchy vzteku u vašeho dítěte. Díky těmto tipům můžete docílit toho, že si ani nevšimnete, že jste nějakým obdobím vzdoru vůbec prošli. Což by bylo jistě úplně báječné!

Vztek

Ale já bych vám ještě chtěla ukázat jiný úhel pohledu na vztek. Možná vám díky němu spadne obrovský kámen ze srdce a uleví se vám. Jde o vztek samotný. Vztek je emoce jako každá jiná. Každý se občas zlobí a má na svůj vztek plné právo. Já, vy, moje děti i ty vaše. A dokonce mají naše děti právo mít vztek na nás. Ano, to si opravdu myslím 😉

A my by jsme měly ten jejich vztek respektovat. V každém případě je třeba vztek přijmout! I negativní pocity jsou naše pocity. Když je nebudeme potlačovat, ale naopak je přivítáme a poznáme, naučíme se je mít pod kontrolou a nebudou nás ovládat.

Když byla v období vzdoru Barborka, měla jsem ze vztekání hrůzu. Dělala jsem všechno proto, abych ji toho zbavila. Aby se necítila, tak špatně. Dnes vím, že to není potřeba. Pokud se dítě potřebuje vyplakat, vyvztekat, zadupat si nebo si zakřičet, směle do toho. Podpořte ho a umožněte mu to. A uvidíte, že těch momentů bude méně a méně. Buďte s ním, když se zlobí. Neodcházejte od něj a už vůbec ho nikde nezavírejte. Nedávejte mu nijak najevo, že jeho chovaní je špatné!

 [content id=737][/content]

Samozřejmě si odpuťte věty typu: okamžitě přestaň, uklidni se, to ti nesluší, taková velká holka, kluci nebrečí, ale fuj to jsi ale ošklivej chlapeček, ty vztekloune, neřvi nebo ti přidám, aby jsi měl důvod, a mnoho dalších vět, které nám občas ujedou a dost často jsme je slýchali jako malé děti.

Pamatujte, že každý vztekací výstup je jen volání o pomoc. Čím víc se naše dítě vzteká, tím víc nás potřebuje. Obzvlášť naši lásku!

Buďme tu pro ně a s nimi. Uznejte jeho pocit, a ubezpečte ho, že je to v pořádku a že ho máte moc rádi i přestože se takhle zlobí!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *